MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Vladimír Král – kronikář města Boží Dar O životě v totalitách a dnes – v demokracii (?)

9.8.2012 | Autor: admin | kategorie: 06 Rozhovor měsíce,2012/07

Původně přijel do Horní Blatné ukázat kroniky a fotky, aby se s jeho pohledem na minulost Božího Daru a okolí mohli seznámit také čtenáři Luftu. Zmínil se přitom jen tak mimochodem, že jej doktoři nedávno vrátili do života po dopravní nehodě v Německu. Když se po střetu probral, jen gejzír krve odrážející se od skla ho upozornil, že mu bezpečnostní pás přeříznul krční tepnu. Než upadl do bezvědomí, našel si tepnu a vrazil do ní malíček. Doktoři jej probudili za dva měsíce s tím, že jen díky své pohotovosti nevykrvácel. Z našeho prvního setkání se tak vyvinul rozhovor, ve kterém božídarský kronikář Vladimír Král bilancuje osmdesát let své životní pouti, během níž se nezastavil, a která vydá za jiné dva lidské životy. Vladimír Král je pamětník jako málokdo jiný.

Vladimír Král, kronikář města Boží Dar

Pestrý život Vladimíra Krále

Pan Král se narodil 20. 11. 1932, v roce 1938 zažil odsun z domova ze Sudet do Plzně, za války nasazení svého otce, řidiče náklaďáku, do Německa a v roce 1941 do Karlových Varů, po konci války v roce 1945 přesun rodiny z vybombardovaného domu v Plzni do Karlových Varů. Změnu režimu v roce 1948 prožil v učení soustružníkem a jako začínající sportovec, vojnu ukončil v roce 1955 zotavením pro průstřelu břicha a věnoval se dál závodnímu plavání a od roku 1955 potápění jako úplné novince ve Svazarmu. Po mezinárodním úspěchu na závodech v Berlíně v roce 1963 se stal kromě reprezentačního sportovce a vedoucího oddílu také amatérským státním trenérem, který vedl československou reprezentaci v mnoha zahraničních závodech v rámci uvolnění poměrů v druhé polovině 60. let. Po okupaci Československa armádou Sovětského svazu v roce 1968 byl zbaven funkce státního trenéra za bojkot účasti reprezentace ČR na následujícím mistrovství Evropy v SSSR, zanedlouho však důvěru od Svazarmu opět dostal, ovšem v 70. letech byly výjezdy do zahraničí velmi omezené. Funkci státního trenéra předal po 16 letech v roce 1979 ve svých 47 letech. To už měl dvě dospělé děti z prvního manželství, syna narozeného roku 1959 a dceru z roku 1961. V roce 1980 se oženil znovu, vyženil a osvojil dalšího syna a jeho zatím poslední syn se narodil v roce 1981.

Politické změny na konci roku 1989 jej zastihly ve funkcích vedoucího klubu vodních sportů Karlovy Vary a vedoucího instruktorů potápěčů – záchranářů (o. s. Modrá hvězda života – záchranná vodní stanice potápěčů). Ovšem v hektické době se Svazarm rozpadl, a tak přišly o peníze na činnost i sportovní oddíly a přidružené organizace. Teprve s přispěním soukromých sponzorů se mu v roce 1993 podařilo obnovit na Jesenické přehradě potápěčskou záchrannou stanici, nyní integrovanou do Vodní záchranné služby ČČK v rámci IZS.

Od války, kdy jeho otec byl od roku 1941 nasazen jako řidič autobusu hlavně na tratě do Božího Daru, na Zlatý Kopec a do Vejprt, po celou dobu svého života aktivního sportovce a organizátora sportu, až do současnosti jezdí pan Král v zimě lyžovat do Krušných hor. Svazarmovské zázemí měl vždy spojené s Božím Darem, takže když se zastupitelstvo města Boží Dar v roce 2008 rozhodlo obnovit kroniku, nevedenou od roku 1945, byl po ruce. A protože k tomu všemu také rád fotografuje, vede kromě kroniky psané také kroniku fotografickou.

Na co jste navazoval, když jste s kronikou Božího Daru začal?

Byl jsem v archivu, kde je uložena stará německá kronika, která byla vedena do roku 1942. Sestra mi pomohla s překladem a napsal jsem o historii Božího Daru.

 

Novou kroniku otevírá V. Král básní Viktora Dyka, věnovanou Božímu Daru

Jaký je váš vztah k německému kronikáři, po kterém jste pomyslně převzal štafetu?

Víte, kronikář je člověk, který se musí dívat jinak než jako občan, musí se podívat člověku do duše, aby poznal, co je zač. Ten můj kolega, co kroniku vedl přede mnou, musel mít odvahu psát o vztahu lidí v Krušných horách. Celé rodiny se rozpadaly, Češi museli pryč a smíšená manželství měla problémy s fanatickými fašisty.

 

Pomohly vám vaše válečné zážitky při návštěvách otce v Karlových Varech?

Válku nepřeji nikomu, to, co jsme zažili, nálety a strach, bylo hrozné, že si to nedovedete ani představit. Na návštěvě za války v Karlových Varech jsem byl s tátou ve společnosti řidičů autobusů, to byli Češi, Holanďané a také Němci, kteří nebyli fašisté, ale obyčejní prostí lidé. Se zdejšími Němci si z války vybavuji dvě příhody. V roce 1943 jsem byl v zimě u táty a jeli jsme velkým autobusem Man na Boží Dar. Byl sníh a u kostela v Jáchymově to začalo klouzat, otec mi řekl, abych vzal klín a podložil jej pod zadní kola. Tak jsem to vykonal a táta se rozjel. Já za ním běžel a brečel jsem, myslel jsem, že na mě zapomněl. Běžel jsem za ním s klínem až na abertamskou křižovatku, tam čekal a všichni se mi smáli. Potom jsem ještě přijel sám v roce 1944, spali jsme na Božím Daru u německé rodiny a pamatuji si, jak mi ta paní udělala kávu s mlékem od krávy, kterou měli doma. Byl tam škraloup, který jsem nemohl vypít, a všichni se mi zase smáli. Za války obyčejní lidé drželi při sobě a pomáhali si.

 

Jak jste prožil konec války?

Neměli jsme rádio, tak jsem si udělal krystalku a poslouchal německá hlášení o bombardování, zda letí na Plzeň. Měli jsme připravené kufříky s nejnutnějšími potřebami, a když jsem vyslechl hlášení, tak jsme už běželi do krytu ve sklepě. Po náletu jsme sbírali střepiny. V domě v Plzni, kde jsme bydleli, bydlela i německá rodina, takže v krytu jsme seděli společně a společně jsme se báli. Měli syna, jmenoval se Sigi, mluvil česky a byli jsme kamarádi, avšak potom nám jeho matka kamarádění zakázala. I on se bál, protože mu vyčítali v Hitlerjugend, že kamarádí s českým klukem. Když šli do odsunu, tak jsme oba plakali. Pak nám už jen jednou napsali a přátelství skončilo. Vzpomínám také, jak jsme na konci války museli odjet na vesnici k tetě do Horní Lukavice, protože při náletu na Plzeň nám americká letadla rozbila dům. 27. dubna 1945 jsme odešli pěšky do Lukavice, kde jsme byli až do 6. května. Během té doby prošli vesnicí vězni z koncentračního tábora a my děti jsme jim házely chleba, němečtí vojáci nás odháněli. Potom přijeli od Klatov američtí vojáci a dávali nám čokoládu, kterou jsme neznali. V neděli jsme opět odešli pěšky do Plzně a radovali se ze svobody. Chodili jsme k americkým vojákům na letiště (bydlel jsem na Borech) a žadonili jsme, aby nás svezli letadlem. Přišel den D, pilot černoch nám dal doutník, zapálil a my jsme ho vykouřili, pak jsme nasedli do letadla a obletěli Plzeň. Když jsme přistáli, bylo nám špatně a šlo to horem dolem. Za války jsem začal plavat, ale při náletu na Plzeň rozbili bazén.

 

V. Král s největšími trofejemi vylovenými z moře

Prezident ČR v letošním projevu v nacisty vyhlazené obci Ležáky řekl, že vyhnání Němců bylo logickým vyústěním války, přitom v mnoha jiných zemích Evropy taková logika uplatněna nebyla. Co si o tom nyní myslíte, když znáte v Sudetech mnoho zmizelých obcí?

To, co prohlásil prezident, je výsledek mocností, které o vysídlení rozhodly. Němci, kteří bydleli v Sudetech, veřejně prohlašovali, že chtějí k Německu. Je pravda, že jich bylo víc než Čechů, ale území bylo české. My bydleli v Liticích u Plzně a také jsme museli utéct před fanatiky. Nutili nás, abychom chodili do německé školy, a tak se otec s matkou rozhodli, že odejdeme. Naložili jsme kočárek s peřinami a drobnosti a utekli, dva dny jsme spali v parku, než naši sehnali ubytování. Obce zanikly, protože bylo málo Čechů, kteří by chtěli do pohraničí, báli se. Potom když se otevřely doly, tak byl zákaz. Slovenští horníci si rozebírali opuštěné domy, cihly a dřevo posílali na Slovensko a tam si z toho stavěli domy.

 

Zéva obrovská, Egypt 2010. Tento největší žijící mlž (dorůstá velikosti až 1,2 m) dokáže člověku uskřípnout nohu, takže osamělý potápěč se utopí (foto archiv V. Krále)

Následně po otevřeném uchopení moci komunisty v Československu v roce 1948 jste byl v učení ve strojovně ve Dvorech, účastnil jste se sportovních her mládeže po celých Čechách a budování sportovišť Karlových Varech, přitom vznikaly pracovní tábory a političtí vězni těžili uran v dolech kolem Jáchymova. Jak to šlo dohromady?

Zpočátku jsme věřili, že jsou tam vězni, ale když tam začali pracovat kamarádi, tak jsme se vše dozvěděli. Celá oblast byla uzavřena, nikdo tam nemohl a ani ti, co tam pracovali, nemohli být s politickými v kontaktu. Chápali jsme to tak, že jsou vězněni za něco těžkého. Potom se už vědělo o Jáchymově, ale my obyčejní lidé jsme nic nezmohli. Jako i teď se dělají lumpárny a kde je spravedlnost a demokracie? Byli propuštěni hokejisté, kteří byli v jáchymovských dolech, a začali hrát hokej za Karlovy Vary, tehdy měly Vary dobrý a silný hokejový klub. Z iniciativy známého fotografa pana Houfa, zvaného FOFIFO, vznikl první hokejový stadion v ČSR. Mnoho nás mladých šlo dobrovolně makat na výstavbu tribun a ledové plochy zadarmo, dělali jsme to rádi, stejným způsobem se pak postavil atletický stadion v Tuhnicích.

 

Focení pod vodou (foto archiv V. Krále)

Jako voják základní vojenské služby u pohraniční stráže jste hlídal na hranici s Německem. Byli všichni branci kolem vás ochotní sloužit komunistickému Československu?

Byli jsme vybráni již ve fabrice pro vojenskou správu jako pohraničníci, to nešlo odmítnout. Nikomu se nechtělo na vojnu, ale byla to povinnost, jíž nešlo uhnout. Někteří utekli přes hranice, já jsem neměl důvod, abych utekl.

 

Armáda vám umožnila dělat vrcholový sport, stal jste se mistrem republiky v plaveckých disciplínách. Došlo však také ke střelbě, kolega na hlídce vás střelil do břicha, a kdyby neomdlel, asi byste také střílel. Jak se díváte na vojenskou službu dnes, když byla zrušena?

Narukoval jsem k pohraniční stráži do Chodové Plané na výcvik, pak na rotu Zlatý Potok jako spojař. Byla to náročná služba, není pravda to, co se nyní píše o hraničářích. Sloužili jsme na hranici, v zimě jsme mrzli, v létě s hejny komárů, stále hlídat, pozorovat terén, v noci, v dešti. Agenti ze západu chodili, to není výmysl, ale holý fakt. Chodili i naši agenti, přes naši rotu chodil agent z Karlových Varů, vždy na Vánoce. Nechal se odsunout již v roce 1947 a pouze na Vánoce se přišel podívat na rodinu. Na vojně byly hezké chvíle, ale také velmi smutné, jako třeba když se prostříleli agenti vracející se z Německa. Zahynul mi tehdy kamarád, se kterým jsem byl na hlídce, já měl štěstí. Ale v roce 1954 na svatou Annu jsme se vraceli z hlídky, a protože bylo hodně hub, tak jsme do nich kopali, aby jich bylo víc ze semen. Tu přiskočil můj člen hlídky a řekl, jestli do toho kopneš, tak tě střelím. A střelil mě třikrát do břicha. Sundal jsem samopal a chtěl také střílet, on však omdlel a upadl. Tak jsem se ovázal, rozmyslel, třetí člen hlídky zatelefonoval. Jinak vzpomínám na krásnou dobu vojenské prezenční služby, kdy jsem plaval za Rudou hvězdu, na mistrovství v Bratislavě jsem byl dvakrát mistrem v plavání na 200 metrů prsa. Vyhráli jsme také v polohové štafetě 4 x 100 metrů, složení bylo přitom legrační: Kníže znak, já, Král, prsa, Hrabě motýlek a Císař kraul.

To, že byla povinná vojenská služba, bylo správné, ale nemusela být tak dlouhá. Myslím si, že by měla být i dnes, dnešní mladí chlapci nevědí, o co přicházejí. Byla tam zbytečná buzerace, ale i dobré věci, naučili jsme se kázni a disciplíně, získali jsme fyzickou kondici, poznali jsme Maďary, Slováky, Ostravaky s kratkymi zobaky. Říkalo se, že vojna udělá z mlaďocha chlapa, a je to pravda. Vzroste mu sebevědomí, zesílí a už má svůj názor na život. Musí si zajistit dobrou práci, pomýšlet na zajištění rodičů, pro sebe byt a hledat spřízněnou duši, svoji budoucí manželku. Nyní je jiná doba a mladíci se žení až v pozdním věku, nebo žijí jen tak. Pro nás bylo směrodatné založit rodinu.

 

V potápěčské výstroji, V. Král vpravo (foto archiv V. Krále

I po incidentu se střelbou jste si asi k armádě zachoval kladný vztah, protože po zotavení a návratu z vojny jste se v rámci sportování zapojil do činnosti ve Svazarmu (Svaz spolupráce s armádou). Nebo prostě Svazarm sportovcům i funkcionářům poskytoval výhody, kvůli kterým byli ochotni legitimizovat komunistickou ideologii?

To si špatně vykládáte, byly sporty, které se provozovaly v tělovýchovných jednotách, ale Svazarm měl na starosti branné sporty jako vodáctví, potápění, parašutismus, létání a střelbu. My jsme sportovali a chtěli jsme naučit sportovat i dorost. Mezi námi bylo málo straníků-fanatiků, ponejvíc jsme byli mimo.

 

Čím jste si, kromě sportovních výkonů, zasloužil důvěru pražského ústředního výboru Svazarmu, že vás v roce 1963 jmenovali amatérským státním trenérem? A když jste důvěru ztratil kvůli bojkotu účasti reprezentačního týmu na závodech v SSSR po okupaci v srpnu roku 1968, proč vám ji opět dali?

Mám dojem, že jmenování státním trenérem bylo podpořeno mou zkušeností a velkým zájmem a také dobrovolnou prací při organizování a výcviku branců – potápěčů. I když jsem byl rebel, nebyl nikdo, kdo by to dělal zadarmo jako já.

 

Jak hodnotíte život v normalizovaném Československu v 70. a 80. letech, tedy konkrétně v Karlových Varech, na Jesenici a v Krušných horách?

V době po okupaci se lidé, ani já, nechtěli přizpůsobit situaci. Ti, kteří na počátku roku 1968 věřili, že se politická situace zlepší, byli na pochybách, ostatní se tázali sami sebe, co bude dál. Bylo málo těch, kteří považovali „vstup vojsk“ za správný. Potom se začalo opět sportovat, na Jesenici, v Karlových Varech, začaly se budovat vleky na Neklidu u Božího Daru. Opět se uzavřely hranice, tak jsme se potápěli po republice, Ejpovice, přehrady, lomy, Jesenice se stala naší základnou. Měli jsme autobus RTO a jezdili jsme s dětmi i s rodinami, protože aut bylo málo a bylo to laciné. Moje děti se začaly potápět, kamarád Sláva Strejček udělal malý přístroj. Začali jsme jezdit se potápět do Bulharska, na klubový autobus jsme přidělali nádrže a celkový obsah byl 800 litrů nafty. Do Bulharska jsem jezdíval i třikrát za sezonu. Na ten autobus jsme si jako oddíl vydělali zajímavým způsobem. Když místo na závody do SSSR jsem při okupaci pustil reprezentanty ze soustředění domů, jel jsem domů také. Bydlel jsem v Karlových Varech, ve Dvorech, a tam jely ruské tanky přes most na Ohři do Tuhnic. Most se prolomil a tanky spadly do vody. Nikdo se neutopil, ale policii se Rusové vymlouvali, že na mostě bylo označení 5 T, to je pro pět tanků, a oni jeli jen se třemi, nepochopili, že označení znamená nosnost mostu 5 tun. Město nás požádalo, abychom most rozřezali a uklidili před zimou, aby kry nezatarasily Ohři. Byla to náročná práce v zimě, bylo i šestnáct pod nulou, a my měli jen slabé neopreny. Ale zvládli jsme to, a tak jsme si vydělali na autobus.

 

U jakých změn jste byl po listopadu 1989 a jak tyto změny hodnotíte z dnešního pohledu obecně i v Krušných horách konkrétně?

Politické změny jsem zažil v Karlových Varech. U pošty se setkávali lidé a radovali se, hlavní slovo měli pan Ing. Horník, Kotek a další. Za starostu byl navržen pan Lokvenc, kterého jsem velmi dobře znal, tak jsem byl pro. V této době jsem pracoval ve výkupu ve Staré Roli, kde se milicionáři připravovali, že pojedou do Prahy, ale sešlo z toho.

Očekávali jsme změny, ale nic se nestalo, pár lidí-funkcionářů změnilo pracovní místa. Rozprodával se státní i jiný majetek za pakatel, braly se v bankách půjčky, které se nevracely. Rozkrádalo se ve velkém. Na Kladně ocelárna, která byla jedna z nejlepších v Evropě, ve Vítkovicích. V Karlových Varech zmizely porcelánky a naše zakázky převzaly Francie a Německo. Zrušilo se zemědělství, které bylo na úrovni, zrušily se cukrovary, švindlovalo se s pozemky, a nikomu se nic nestalo. Můj názor obyčejného člověka je, že tito politici to vedou od deseti k pěti. Komunisté předávali státní kasu bez dluhů, nyní jsme zadluženi, rozprodalo se všechno, a peníze nejsou. Na bezbranné nemocné děti se skládají chudí lidé, ale zbohatlíci dávají na hokej, je to ostuda. Co se sleduje tím, že finančně nadhodnoceni jsou manažeři, hokejisté a fotbalisté, a na postižené stát nemá? Je něco shnilého ve státě českém, musí přijít změna v pořádku na ulicích a v organizaci hospodářství.

 

Co byste ze svého života nejraději vyškrtnul?

Válku a úmrtí svého prvorozeného syna, který umřel ve 33 letech, a svou loňskou autonehodu v Německu.

 

„Tato část amfory je stará přes 2 000 let,“ říká V. Král

Čeho si nejvíce ceníte, na které úspěchy v soukromém, pracovním či sportovním životě vzpomínáte nejraději?

Že jsem byl u toho, když jsme v roce 1947 zakládali plavecký sport, dále v roce 1955 jsem byl jedním z těch, co otevřeli oči pod vodou a ukázali krásu pod vodní hladinou. Jsem rád, že jsem založil v Karlových Varech vodní záchrannou službu, že mám dobré přátele, kteří mě podrželi, že mohu ukázat mladším lidem, jaké to bylo dříve na Božáku. Cením si toho, že mám krásné zdravé děti, že jsem prožil s oběma manželkami hezký kus života a že jsem tady teď. Že ještě mohu pomáhat lidem a dobrým věcem. Jsem hrdý na své děti, dceru Janu a syna Pavla, kteří mi pomohli po těžké autonehodě.

 

Novou kroniku otevírá V. Král básní Viktora Dyka, věnovanou Božímu Daru

Máte nějakou radu do života pro nás později narozené?

Můj názor je, aby si lidé neubližovali, byli na sebe příjemní, vážili si jeden druhého. Žil jsem za první republiky, byla bída a nezaměstnanost, za války byl strach a nouze, po válce nic moc, ale zlepšovalo se to, lidé měli práci, všichni mohli a museli pracovat. A dnes? Manažeři mají vysoké platy a dělníci, kteří vyrábí hodnoty pro republiku, jsou nespravedlivě hodnoceni, Cikáni nemusí pracovat a mají vysoké důchody. To je demokracie?

 

Děkuji vám za rozhovor, mám pocit, že jsem o vaše zkušenosti moudřejší

 

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář