MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Rok 2013 ženským pohledem

11.1.2013 | Autor: admin | kategorie: 03 Duchovní sloupek,2013/01

Emancipace a feminismus pohledem české pracující ženy / Jana Magliová

Emancipace znamená vyproštění ze závislosti na někom nebo na něčem, získání svobody, společenské nezávislosti, rovných práv. Od 15. století šlo například o boj měšťanů o svobodu a politický vliv, o prosazení náboženských svobod pro menšiny, v 18. století o zrušení nevolnictví a od počátku 19. století i o emancipaci národů a etnik. Zároveň vzniká hnutí za rovnoprávnost a zvýšení vlivu žen, tzv. feminismus.

V dějinách lidstva do té doby bylo ženě vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. S rozvojem průmyslu19. století a hlubokými změnami ve společenských a politických systémech vznikla nutnost placené práce žen, a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině. Hnutí žen bylo vedeno principy práva a rovnosti. Zaměřilo se především na přístup žen ke vzdělání a na získání volebního práva. První zemí, kde bylo toto právo přiznáno ženám na jejich nátlak, byl Nový Zéland v roce 1893, ale například ve Švýcarsku k tomu došlo až v roce 1971.

Tato práva jsou pro mne jako pro ženu zásadní a jsem ráda, že jsou zde již samozřejmostí. Ale také si uvědomuji, že ženou jsem a nepotřebuji zvládnout to co muž, dokonce se ráda někdy i schovám v jeho stínu. V internetové diskusi jsem se dočetla: „Je mi fuk, jestli v tramvaji sedím, nebo stojím, jestli za mě muž v restauraci zaplatí, pomůže mi do kabátu a doprovodí mě domů. Nic z toho nepotřebuju. Jsem samostatná a soběstačná“. Pod diskusí byla anketa na téma: Neobrátila se emancipace a feminismus proti ženám? S převahou vyhrála odpověď ANO. Zvláštní, není něco špatně?

Foto PM

Dnes v 21. století nám připadají slova emancipace a feminismus jako něco radikálního, odtažitého, co se nás snad ani netýká. Dochází však v praktickém životě k jejich naplňování? Jaká je vlastně úloha ženy v rodině, ve společnosti? Mají ženy rovné podmínky? Peněžní ohodnocení za stejnou práci je většinou u žen nižší než u mužů, některé lukrativní pracovní pozice jsou převážně obsazovány mužskou částí populace. Problémem žen v práci také může být rození dětí. Ženy mnohdy dávají přednost kariéře před rodinou a dětmi, aby nepřišly o svou rovnoprávnost. Stále totiž platí vžité pravidlo, že žena se stará o domácnost (uklidí, vypere, vyžehlí, nakoupí, uvaří) a případně o děti (výchova, školka, škola a úkoly, kroužky). Kolik jí pak zbude volného času pro sebe, závisí na tom, jak je její partner ochotný se zapojit. A také, ruku na srdce, do jaké míry necháme tyto činnosti nechat na našem partnerovi a neříkáme mu, že to vlastně dělá špatně.

Zařazení ženy do pracovního procesu vzali muži už jako samozřejmou věc. Rozhodně každá rodina lépe vyjde se dvěma platy než pouze s jedním. Abychom se nedostali na okraj společnosti, musíme být všichni výkonní. Celá naše západní společnost je na tomto principu výkonu a spotřeby postavená. Jsme součástí velkého kolotoče, který má svá pravidla, a je otázkou, komu naše snažení slouží. Snad je ale stále možné ten kolotoč regulovat a nechat ho točit tak, abychom si uhlídali jeho smysl.

V poklidu chaloupky v zasněžených Krušných horách, se sváteční náladou Vánoc a daleko od práce ráda nakoupím, uvařím a napeču, mužští se postarají o dřevo a většinou i o nádobí, mám čas na procházku, knížku nebo na návštěvu, nic mě nikam nežene. Takové milé zastavení na konci roku. Než se však rozkoukáme, máme tu roztočený další rok, už 2013.

Významnou událostí začátku roku je změna pravidel volby prezidenta naší republiky. Díky emancipaci a feminismu máme právo volit všichni. Myslím si, že bychom svého volebního práva měli využít. I když je dobře, že kandidují také ženy, z kandidátů pro tuto funkci mi připadá vhodný pouze jeden, kníže. Je nejen důležité, jaké lidi máme kolem sebe, ale i nad sebou. Pak se i my, menší kolečka, lépe a radostněji točíme.

Přeji všem lidem dobré vůle, aby je potkalo jen to nejlepší, a těm ostatním, aby je ta dobrá vůle potkala.

Krušnohorští skřítkové se vrátí / Ivana Pečimúthová

Věřím, že náš svět je mnohem obydlenější, než se na první pohled může zdát. Dokonce čím jsem starší, připadá mi pestřejší a živější. A tak nepochybuji o existenci víl a rusalek, které opatrují prameny a potůčky, zrovna jako naši předkové nepochybovali o tom, že žába nebo had v blízkosti jejich obydlí je hospodáříček nebo hospodyně a k jejich domu patří stejně neodmyslitelně jako komín nebo vchodové dveře.

 

Můj starší syn byl svého času přesvědčen, že zná v horách místo, kde žijí jeleni se zlatými parohy, a že se nám je doposud nepodařilo najít, považuji spíše za dopad naší mdlé aktivity při jejich hledání. A když pomneme, že každý strom, každá květina má svého pečovatele, což potom taková hora nebo celý horský masiv. Tak jistě i Krušné hory nutně musí mít svého „správce“, tak jako si vědomí o tom svém uchovali do dnešních dnů obyvatelé Krkonoš. Krušnohorští skřítkové jsou pak kapitola sama o sobě. Poté, co je obyvatelé vytěsnili ze svého vědomí a vyhradili jim místo pouze v pohádkách, sbalili si své nářadíčko a za tichounkého cinkání zvonků jedné temné noci opustili náš kraj. Můj mladší synek po vyslechnutí této smutné legendy odhodlaně pravil, že naše skřítky přivede zpátky. A já sama mám neodbytný pocit, že tato chvíle se blíží.

Nejsem rodilý Krušnohorec, tak jako ostatně většina z nás. Že Krušné hory existují, jsem zaznamenala někdy v devíti letech, kdy jsem se tu ocitla, a můj vděk patří Aleně a Kamilovi „Heřmánkovi“ Růžičkovým, kteří coby skalní skauti i v dobách hluboké totality statečně vedli svoje „tomíky“, jak se turistickým oddílům mládeže tehdy říkalo, nekompromisně ve skautském duchu. Honili nás po kopcích a na tábory na Přebuzi, v Liščím koutě u Nových Hamrů nebo o pár let později u Jelení – na to se nedá zkrátka nadosmrti zapomenout. Světlušky, plavuně, koupání v ledové Rolavě…

Osudovým okamžikem pro mě bylo, když se přede mnou poprvé otevřelo údolí v Chaloupkách. Tehdy v sedmdesátých letech ještě mnoho domů bylo z rozvalin jasně čitelných, k nebi trčely z trosek komíny a v louce zely temné díry – vchody do sklepů bývalých stavení. Heřmánek, který přišel do kraje hned po válce, nám vyprávěl, kolik obyvatel, domů a krav ve vsi tehdy bylo. Poprvé jsem pocítila ledové sevření a nekonečný smutek, který dodnes na mnoha místech Krušných hor na člověka dýchne. A tenkrát skončilo mé bezstarostné dětství, neboť jsem pochopila, že dějiny se ubírají po zcela jiných cestách, než je vycíděná kolej prvomájových průvodů a „šokolad“ rozdávaných ve Varech na potkání ruskými turisty. Toto procitnutí dorazila návštěva bývalého cínového dolu u Přebuze a já jsem poznala, že s touhle temnou hradbou pohraničních hor k sobě prostě patříme. Začala jsem se sem vracet a systematicky se o „Krušky“ zajímat. Dodnes spěchám ze všech cest zpátky „opřít oko o kopce“, pro pocit neměnnosti, jistoty a domova.

Dnes už se dávno podstatně otupil hluboký chlad, smutek, temnota, kterými bylo toto drsně krásné pohoří dlouhé roky poznamenáno. Krušky se probouzejí k životu, procitají z dlouhého zlého snu, mají za sebou významnou proměnu, a to po všech stránkách. Ať už se to týká naladění obyvatel nebo třeba významných změn v ekosystémech. Lidé se vrací do obcí, opravují se domy a rostou nové, zachraňují se památky. Máme tu truhláře, kováře, kamnáře, tesaře, ekologické zemědělce a mnoho dalších. V posledních letech vznikla také sdružení na záchranu a ochranu pozoruhodných přírodních lokalit nebo proti necitelným a nesmyslným zásahům do krajiny. Vychází významné publikace o historii této oblasti, v mnoha místech se podařilo navázat osobní vztahy s původními obyvateli, kteří museli kraj opustit, a s jejich potomky. Světlo světa spatřují hluboké a často dojemné osobní příběhy z dob války a těsně po válce, z období, které bylo dlouhé roky tabu. A což teprve fenomén „Petr Mikšíček“? Nebo Nadační fond Obnova Krušnohoří v Lesné? Krušnohorský Luft? A když už jsem u Luftu, co „lufťáci“, chalupáři, díky kterým zůstalo zachováno ohromné množství původní architektury a v některých případech i vůbec tvář samotných obcí… Mohla bych pokračovat a prosím za prominutí všechny, které jsem nejmenovala. Každoročně se konají nové akce, obnovují se tradice a vznikají nové. Právě toto vnímám jako zásadní proměnu – lidé v Krušných horách většinou dobře vědí, proč žijí právě tady, záleží jim na tomto kraji a díky nim hory ožívají.

Osobně vidím budoucnost Krušnohoří velmi optimisticky. Jistě, potížím a starostem se nevyhneme, ale jakési celkové naladění krajiny vnímám jako ohromně pozitivní. A tak mé přání a zároveň naděje do nového roku pro Krušné hory je také jakýmsi povzbuzením: Dobře poslouchejme, možná že z velké dálky zaslechneme tichounce znít zvonky navracejících se krušnohorských skřítků, čas jejich cesty zpátky domů se blíží.

Obouruční přípitek / Kristina Košnerová

Do našeho čerstvého Luftu píši 1. ledna 2013. Obvykle se v takový čas děkuje starému a přeje novému roku. Tentokrát se ale lidé na Zemi loučili s celým světem. V duchu tohoto propojení bych jako jedna ze tří sudiček ráda popřála roku, který se rodí dva tisíce let po Kristu do tajuplné 13. komnaty, aby si užil intimního spojení s každou jednotlivou lidskou duší. Ta se minulý rok stala veřejně propíraným majetkem. Dovolme si tedy letos ten luxus tajemství zrození něčeho krásného, něčeho, o co budeme s láskou pečovat a co dokážeme ve vhodnou dobu přinést do nového světa darem. Láskyplná starost je to, co by v nás nemělo umírat, je to něco, co prošlo tisíciletími obětí, něco, co všechny národy zdvíhaly v dlaních, brodíce se bahnem, něco, co svítilo jako maják pro přítomná setkání.

foto Robin Válek

 

Přeji všem čtenářům čerstvý luft do plachet našich privátních lodí, aby nám fungovala navigace, která včas rozpozná, jaká vlna nás unáší. Ve všech obdobích smysl pro rovnováhu a oči otevřené pro nádheru kontrastů dvanácti měsíců tohoto třináctého roku. S potěšením vám psala vnučka pana Václava Pánka z Abertam, se kterým zažila hodně legrace a kterého často a s láskou cítí pořád tady s námi na Herzgebirgeplace. Připíjím proto obouručně z vážného i humorného soudku a k ochutnání nabízím větu vytrženou z kontextu knížky Tajemství hudby (Jason Martineu): „Konfliktní protiklady vytvářejí dramata, sladěné protiklady pro nás představují krásu.

Krásný rok 2013 přeje z Herzgebirgeplace

Kristina Košnerová

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář