MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Podzim / Vladimír Müller farář Římskokatolické církve ve Staré Roli

12.10.2012 | Autor: admin | kategorie: 03 Duchovní sloupek,2012/10

Podzim je krásný. Mám na mysli podzim v přírodě. Listoví stromů hraje nejrůznějšími barvami a příroda vydává své poslední plody. V lese nalezneme václavky a kvete vřes. I slunce svítí trochu jinak. Celá příroda jako by dýchala citem. Vlaštovky a jiřičky odlétají. Mnoho živočichů a s nimi i celá příroda se ukládá ke spánku, aby směla nabrat nových sil k životu.

(foto PM)

S podzimem lidského života to již zpravidla tak romantické nebývá. Kult mladistvé síly, úspěchu a tučného bankovního konta se stal, a pro mnoho lidí dosud stává, předmětem klanění. Nemoci lidí i lidské stáří se přepočítávají na peníze a zdají se ekonomicky zatěžující.

Někteří lidé však přesto (anebo právě proto?) čerpají z koloběhu přírody inspiraci pro svou osobní životní filosofii a víru. Zdá se jim, že i lidský život je součástí jakéhosi koloběhu zrození a smrti, jehož cílem je již se nenarodit a rozpustit své lidské vědomí ve věčné blaženosti. Cestou k naplnění tohoto cíle je nelpění na svém „já“ a ochota činit dobro v prospěch druhých lidí.

Jsou ale také lidé, kteří si z pozorování přírody odnášejí jiné poučení. A sice, že neexistuje žádné bytí po smrti. Tito lidé vnímají hmotný svět a vesmír jako jedinou opravdovou skutečnost, vedle které již jiné skutečnosti není. Smrt je prostě absolutním koncem, a proto, pokud se týče člověka, je smrt také zánikem osobnosti a lidské individuality. Je-li po smrti jedno velké NIC, co si pak ale počít se svým životem a jeho podzimem? Jsou lidé, kteří se touto otázkou netrápí. Odpověď je prostá: užít si! Ale jsou také lidé, kteří přemýšlí o tom, co je hodno cti a důstojnosti člověka. Vzpomínám na jednoho muže, který nevěřil nejen ve věčnou blaženost, ale ani v Boha. Před svou smrtí mi řekl: „Nebojím se zemřít. Vím, že jsem nežil zbytečně.“ Pokud jsem správně pochopil, pak pro tohoto muže byla smrt něčím, co patří k životu. Ovšem i on měl svou víru. Byl přesvědčen, že jsou způsoby, jak by se člověk měl správně chovat, a proto se tak také choval.

Je však mezi námi celá řada dalších lidí, kteří tvrdí, že lidský život do přírody sice patří, je součástí přírody, ale současně je člověk někým víc. Tito lidé, mezi které také patřím, jsou přesvědčeni, že existuje Bůh. Zdá se nám, že člověk svou možností poznávat, být kreativním, ochotou klást si otázku po dobru a zlu a také svou vlastní existencí odkazuje na tajemství svého prvopočátku, jímž je Bůh. Jistě, někdy je víra v Boha vnímána jako jakási pomůcka pro život. Něco jako invalidní vozík. Anebo jako slepecká hůl pomáhající jít vstříc konci života. A ano, někdy tomu tak skutečně i bývá. Slovo Bůh je slovem, které na jedné straně odkazuje k nejhlubším otázkám po smyslu lidské existence a na straně druhé je poskvrněno nejhrůznějšími lidskými činy, pro něž v rozporu s poznáním o chování zvířat (etologii) užíváme slovo „zvěrstva“.

Líbí se mi postoj Martina Bubera, který mimo jiné říká, že na Boha bychom neměli rezignovat, ale naopak bychom se měli snažit vynaložit sílu pojem Boha opět očistit. „Bůh je nejzatíženějším lidským slovem. Žádné není tak zle znečištěné, tak rozervané… Lidská pokolení navalila na to slovo tíhu svých životů a přitlačila je k zemi; leží v prachu a nese veškerou tíhu. Lidská pokolení pro ně zabíjela a umírala pro ně; nese stopy jeho krve… Malují grimasy a píší pod to ‚Bůh‘. (…) Musíme sledovat ty, kteří to zapovídají, protože se staví na odpor proti tomuto bezpráví a zlořádu, kteří se rádi odvolávají na zmocnění ‚Boha‘; ale my se toho nesmíme vzdát. Můžeme ho nyní pošpiněné a rozbité zvednout ze země a narovnat za jednu hodinu velké péče.“

Někdy je dobré a také veskrze lidské pomoci si humorem a vtipem. Dovolte mi proto jednu židovskou anekdotu, která vypráví o starém manželském páru žijícím v Budapešti. „Paní Sára Günsburgová, vyrovnaná a smířená, leží na lůžku a umírá. Její starý manžel Izák sedí na židli u jejího lůžka a tiše ji pozoruje. Najednou se Sára ozve a povídá: „Günsburgu, ráda bych věděla, jestli mi splníš mé poslední přání.“ „Hm, že se ptáš,“ odpoví Izák, „přece víš, poslední přání ti vždycky rád splním. Co by to mělo bejt?“ „Když já bych nechtěla, abys mne nechal pochovat tady v Budapešti. Narodila jsem se na Moravě a na Moravě bych také chtěla být pochovaná.“ Izák se zamyslí a po chvilce odpoví: „Sára, holka, já ti něco povím. Já tě dám pochovat tady v Budapešti, ale kdybych měl vidět, že jsi tady nespokojená, tak tě dám převézt na Moravu.“ Souhlasím s názorem, že tento vtip nezlehčuje smrt a nevysmívá se smrti, nýbrž chování lidí. A také si myslím, že bez víry, že smrt není posledním slovem v životě člověka, by se podobné vtipy ani nemohly vyprávět.

Podzim a měsíc listopad je také svátkem, kterému se lidově říká Dušičky. Až budeme v listopadových dnech stát nad hroby svých blízkých, snad by nebylo od věci zamyslet se, čeho jsme si na lidech, u jejichž hrobů stojíme, doopravdy vážili a zdali v tomto jejich odkazu pokračujeme. A možná se můžeme sami sebe i zeptat, v čem vlastně doopravdy spatřujeme smysl svého života. Židovský teolog a religionista prof. Pinchas Lapide si Boha sám pro sebe vymezil těmito slovy: „Bůh je partnerem našich nejintimnějších hovorů k sobě. Jsou tyto hovory opravdu hovory k sobě, nebo jsou to vlastně dialogy s někým jiným, s někým ‚úplně jiným‘? Tato otázka zůstává otevřená.“

Co ale není otevřenou otázkou, je skutečnost, že v našich vezdejších životech je přítomen podzim. Kéž by směl oplývat hojností plodů našeho životního nasazení pro druhé a byl moudrý a bohatý na porozumění lidí kolem nás a nás samotných vůči ostatním.

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář