MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Měděnecké zjevení / Petr Mikšíček jako Péťa Krušnošlápek.

14.12.2012 | Autor: admin | kategorie: 03 Duchovní sloupek,2012/12

Se začátkem prosince se Krušné hory převlékly do zimního hávu. Sníh je ještě sněhobílý, žádný únorový šedý led. Všichni jsme otevřeli skříně a začali hledat, v čem se vydáme na výšlap nebo jednoduše na nákup. Osobně mám toto období nejraději s běžkami na nohou, fotoaparátem na krku, sněžnicemi připevněnými na batohu a horkým grogem v ledvince. Člověk tak totiž zažije to nejmilejší, co zimní krušnohorská krajina nabízí.

Brzy ráno, okolo šesté, musí člověk vylézt z postele. Tělo musí být rozhodnější než rozum a nesmíte mu dát moc šance, aby vám do vašeho záměru mluvilo. Nesmíte si od lenivce ve vás o tom nechat jen zdát. Fantazii na to rozhodně má. Ale s realitou se to srovnat nedá. Naštěstí v zimě vychází slunce v „křesťanskou dobu“ a nemusíte vstávat ve čtyři ráno jako v létě. To bývá nejpádnější argument i pro ty nejlínější z nás – v zimě je to přece nejlehčí. Jo a taky určitě nevěřte vnitřnímu hlasu, který říká, že východ slunce je přece stejný jako západ. Není. Ráno je magické a v ranní mlze zahlédnete končící rejdy víl a skřítků, na námraze na silnici můžete sledovat jejich taneční kroky a něco se od nich naučit. Večer z toho nenaleznete nic. Přišli jste pozdě a zároveň příliš brzy.

S namíchaným grogem a placatkou tuzemáku do foroty hážu všechno do batohu, vracím se pro rukavice a malý stativek, ze kterého se krásně fotografují námrazy, a sedám do auta. Všude na karlovarské straně je azůro, takže očekávám, že mlha bude na ústecké straně. Většinou se to tak střídá. A je to tak, mlha sedí na hřebeni od Horní Halže. Doufám, že mi živly budou přát, a jedu dál. Mým cílem je Mědník. Vysedám na Měděnci, nandavám sněžnice a stoupám na tamní krásnou horu. Kolem mne je mlha, ale doufám, že špička s kapličkou bude nad ní. Těsně u ní se začíná mlha rozestupovat a já přestávám vnímat čas. Jeden krásnější motiv střídá druhý. Zjišťuji, že bych potřeboval alespoň tři fotoaparáty. Zrovna vylézalo slunce z mlhy a ozářilo krásné námrazy, které byly tehdy obzvláště silné. V ledvince mi stydne čaj. Mám hlad, ale nemám chuť a čas. Nad Přísečnicí se zvedá mlha a slunce ozařuje celý hřeben. Prožívám zadostiučinění. Mozek mě plácá po zádech a děkuje, že jsem ho vzal s sebou. Až sem ho totiž dotáhlo srdce. A to vždy ví, proč dělá, co dělá. Vše je barevné, klidné a tak vzácné. Počítám, že za hodinu bude všechna ta krása pryč. Ranní fotografování je vždy o víře ve štěstí. Ten den, 30. prosince 2010, jsem ho měl vrchovatě. Krušné hory tehdy byly nejkrásnější, jaké jsem kdy v zimě směl zažít. Od Klínovce až po Lesenskou pláň se střídaly růžové a modré tóny, řídké mlhy. Po dvaceti minutách jsem se otočil zpátky čelem ke slunci a oněměl. Z mlhy pode mnou se vynořil kříž. Nic než slunce, mlha a kříž. Postupně se začala odhalovat i kostelní věž a střecha. Po chvíli i komíny, ze kterých se kouřilo, další střechy, dráty elektrického vedení. Jako by ze země během půl hodiny vyvstalo městečko Měděnec. Velkolepé představení, co krušnomlha dovede. Pravé vánoční zjevení a pro mne to bylo, jako když jsem byl malý a táta mi odhalil pod šátkem ukrytý betlém. Spousty domečků, postaviček, stromečků a nad nimi svítící padající hvězda.

Od té doby stále doufám, že se mi poštěstí toto zvednutí mlžné opony zažít ještě jednou a nejlépe ještě s někým. Věřím, že takový společný zážitek umí spojovat lidi mezi sebou, ale i s krajem, kde žijí nebo kde jsou pouze na návštěvě. Podobné zážitky dovedou lidi přikovat k zemi, k místu. Zažili zde totiž zjevení.

Musel jsem to s někým probrat, a tak jsem na Božím Daru nasadil běžky a vydal se vstříc krušnohorským zimním bulvárům. Ve stopě jsou si všichni rovni, potkáte tu hoteliéra, starostu, souseda. Všichni funí, potí se a vozí se po matičce zemi. Jsou to legrační figurky, které okukují, jak to komu jde, kdo zhubnul, kdo přibral a kdo má nové vybavení. Dofuněl jsem za Honzou Kulhánkem do kiosku „Krmelec“ a tam si dal dva svařáky, pivo a párek. Honzovi jsem s očima navrch hlavy vyprávěl o měděneckém zjevení. Místňák jako on jen chápavě přikyvoval a přiléval svařák. „Jó, hochu, to jsou ty naše hory. Za jiný bych je nevyměnil.“ Od vánočního času na hřebeni Krušných hor jsem si nepřál nikdy více a jsem rád, že jej takto mohu trávit se skvělými lidmi tady nahoře i v dalších letech. Člověk už ví, o čem to kdysi ten Anton Günther zpíval.

¨ P. S.: 30. 12. 2012 sraz v 7:50 opět na Mědníku… OK?

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář