MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Historie, která zahřívá / Petr Mikšíček

8.3.2013 | Autor: admin | kategorie: 03 Duchovní sloupek,2013/03

Sdílené dějiny regionu či národa jsou příběhem, na kterém se shodla většina obyvatel, a proto jej často a rádi převyprávějí. Není to konfliktní téma. Historické osobnosti a dějiny regionu tak většinou občany spojují. Umíme se sjednotit na tom, kdo byl největší Čech, a čím více hledáme v minulosti, tím větší shoda panuje. Vyprávění a vzpomínání na slavné rodáky se stávají součástí kolektivní paměti. Vydávají se knihy, časopisy referují ve zkratce o nejnovějších objevech na tomto poli, leckterý filozof či teolog interpretuje duchovní odkaz našich předků. Tak alespoň vypadá obrázek společnosti, která neprošla zásadními rozvraty a proměnami a shodne se na své historii.

Měsíčník Krušnohorský Luft / Herzgebirge ale vznikl v regionu, který se na své historii neshodne. Čím dále od data našeho narození, tím větší neznalost a nesoulad v hodnocení našich nikoliv předků, ale předchůdců panuje. Historie zde není to, co nás definuje, co nás spojuje. Kamkoliv se ohlédneme, všude samé německé jméno či přezdívka. Nazývat tyto předchůdce „našimi Němci“ a přijmout jejich životní díla do našeho vlastního příběhu není dodnes možné. Proto nás historie Krušnohoří více rozděluje, než by bylo nutné pro živý výklad dějin, a ten samotný smutný fakt nás nemotivuje k lásce k ní. Ačkoliv psát o lidských stopách v dějinách Krušnohoří je leckdy nelehký úkol, je to potřebné a zároveň překvapivě dobrodružné. Ať si o historii regionu myslíme cokoliv, je zřejmé, že před šedesáti lety zde žilo mnohem více obyvatel a „dělo“ se tu toho mnohem více než dnes. Napříč Krušnohořím vycházel časopis Erzgebirgszeitung a mnoho dalších lokálních zpravodajů. Krušnohorský Luft / Herzgebirge si vzal za úkol nebát se historie a předkládat ji na vědomí dnešním generacím. V našem regionu se tak většinou objeví zajímavá osobnost, která má německy znějící jméno, ale často působila v českých zemích, Německu i v celé Evropě. Stačí se podívat na pamětní desku Ignatze Sichelbartha na nejdecké Černé skále. Německé jméno, ale celosvětová působnost dělá z tohoto syna Krušných hor více než „dalšího sudetoněmeckého rodáka“. Žijeme na území, kde se německým stopám nelze vyhnout. Pokud chceme znát, proč zde lidé žili a pracovali a na koho navazujeme, měli bychom tyto příběhy znát.

Dalším „médiem“, které má v popisu práce usmíření a spojování lidí ve víře a soužití, jsou církve. Každá mše svatá je pokusem pospojovat individuální životní zážitky do jednoho příběhu, který je důležitý pro celou pospolitost. Dobře odsloužená mše nás provází při mnoha každodenních situacích. Pochopit a interpretovat chování lidí dnes i v minulosti je základním principem vyprávění a poučení. Z divoké a nesourodé reality a historie se díky tomu stává příběh, který je možné prožít a dále předávat.

Poválečné pohraničí po skončení 2. světové války prožívalo nechuť připomínat si cokoliv německého, a je to pochopitelné. Dnes bychom ale měli být hrdí na to, že jsme nějakou historii zdědili. Z historie jako součásti poválečné reparace se může stát největší současné bohatství, které rozšíří naše znalosti, dovednosti a představivost. Naše historie je totiž oheň, který nás hřeje. Náš příběh, který dědíme a předáváme dalším generacím. Musíme ho živit, udržovat při síle a hledat nová polínka, kterými jej učiníme silným. Nejhorší, co se nám může stát, že nám vyhasne a nezbude nám nic jiného než si sesednout k jinému, cizímu ohni a hřát se jeho příběhy. Třeba televizními. Ale to už je jiný příběh…

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář