MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Židovské rodiny v Nejdku (1. část)

15.4.2013 | Autor: admin | kategorie: 16 Zapomenuté příběhy,2013/04

S židovskými rodinami, které žily v Nejdku až do roku 1938, jsem měl jen málo kontaktů. Výjimkou byl Heinz Henisch, který byl ve stejném věku jako my kluci.

Ernst Brückner v uniformě jako anglický voják.

Heinz byl dokonce brankářem druhého mužstva školáků organizovaných v ATUS-Sportverein (Arbeiter-Turn und Sportverein, Dělnickém tělovýchovném spolku). Nebyl žádným vynikajícím brankářem. Do branky ho stavěli jen proto, že vlastnil míč, se kterým směli ostatní hoši hrát kopanou. Heinz byl také lépe živen, a tak svou urostlou postavou lépe vyplnil branku. Také si vzhledem ke svému lepšímu původu mohl dovolit opatřit předepsaný brankářský dres. V dubnu 1933 se konalo fotbalové utkání mezi prvním a druhým žákovským mužstvem. Hoši z prvního mužstva byli ovšem o dva roky starší, a proto silnější. I tak však byl výsledek utkání v nepoměru k jejich stáří. První mužstvo zvítězilo poměrem 9:0! Heinz potom s humorem jemu vlastním připustil, že to byl on v brance, kdo zavinil tak vysokou porážku. (Poznámka překladatele: Heinz Henisch to v knize První tanec v Karlových Varech, str. 36, líčí poněkud jinak. Kniha je k dostání v infocentru v Nejdku.)

Teresie Brücknerová v době, kdy jsme si byli blízcí. Fotografie z 4. listopadu 1942 je od fotografa Falkenburga

Otce Heinze Henische jsem znal dobře. Byl právníkem, často zastupoval náš velký textilní závod NWK v soudních záležitostech. (Poznámka překladatele: Továrna měla až 4 800 zaměstnanců, nyní firmy Vlnap a NČV.) Doktor Henisch byl velmi angažovaným členem německé sociálně demokratické strany. Při oslavách Prvního máje, svátku pracujících, kráčel demonstrativně v první řadě s rudým karafiátem v klopě kabátu. Aktivně se podílel na politickém dění. Rozhodujícím způsobem přispěl ke stavbě Lidového domu, sídla strany v Nejdku (dnes poštovní úřad). Rodina Henischů vlastnila hezký činžovní dům v tehdejší Školní ulici (Schulstraße, dnes ul. Bratří Čapků). Heinzovu maminku jsem znal jenom podle vidění, jeho bratra Kurta vůbec ne. V té době byl asi na studiích v Praze.

Teresie a Ernst v dětství

V Nejdku byly i jiné židovské rodiny. Například rodina Löwy provozovala koželužnu. Vyčiněné kůže, rozvěšené k sušení, neměly vůni parfému!

S rodinou Kronbergerů, která měla velkoobchod s potravinami, jsem neměl žádné kontakty. Také rodinu Zentnerů jsem znal jen z doslechu. Na náměstí u kostela měli oděvní obchod s jedním židovským prodavačem. V prvním patře jejich velkého domu měli prostorný balkon směrem do náměstí. Při oslavách Prvního máje odtud přednášel k davu dole svůj plamenný projev funkcionář sociálně demokratické strany. Potom dlouhý průvod vykročil k pochodu městem. (Poznámka překladatele: viz Heinz Henisch v knize První tanec v Karlových Varech, str. 40.)

O dva domy dále směrem k vnitřnímu městu měl Ottl Schulz svou palírnu alkoholu. Také on byl Žid.

Dobře jsem znal židovské rodiny bratrů Brücknerových. Měl jsem rád sourozence Ernsta a Teresii, kteří byli stejně staří jako já. Ernst hrál též na harmoniku jako já. Kromě toho patřil k našim přátelům a často s námi pobýval. Rodiči obou sourozenců byli Max Brückner a Anna Bauerová. Max měl ve střední části náměstí hned vedle drogerie Tachezy velký dům s mnoha byty a v přízemí prodejnu potravin, takzvaný „laciný krám“, protože zboží tam bylo opravdu levné. Prodejnu vedli manželé Kempfovi ze Sokolova. V zadní, přistavěné části domu si Max zřídil dílnu bílého zboží. Do velkého dvora, kde se na pravé straně nacházela dílna, se vstupovalo velkými vraty. Pracovní místnosti dílny byly v prvém patře. Vystupovalo se tam zvenku po schodech. Znal jsem ten prostorný dvůr dobře, protože za ním byla výšková budova krajkářské firmy Anton Gottschald & Co., kde jsem byl jako chlapec učněm. Denně jsem tím dvorem dvakrát až třikrát procházel, protože jsem musel chodit na poštu a vyřizovat i jiné záležitosti.

V hlavní budově měl svoji ordinaci doktor Kürschner, který byl původem Žid. Když se velkými vraty vstoupilo do dvora, bylo vidět po levé straně dlouhou nízkou budovu, v níž byly asi tři místnosti. V jedné měl malíř Dietl uloženo svoje náčiní, v další měl zámečnický mistr Bauer svoji dílnu. Pan Bauer byl bratrem paní Brücknerové. Asi na její přímluvu si tam směl zřídit svoji dílnu. Pokud si dobře pamatuji, vpravo pod dílnou bílého zboží měl svůj ateliér fotograf Fritsche. V zadní části budovy byl skladový prostor „levného krámu“, kde se ukládalo různé zboží.

Na takzvaném Brücknerově rohu, kde do náměstí ústí Karlovarská ulice, stála vysoká třípatrová budova Brücknerů. Byly v ní obytné místnosti a obchod. V jejím suterénu byl velký módní salon, který vedl Maxův bratr. V další části budovy v Karlovarské ulici bylo holičství pana Franka. Na Školním náměstí bylo lahůdkářství Schmiedl.

Bratři Brücknerové byli zdatní obchodníci, jejich módní salon byl znám široko daleko. Moje matka kupovala u Brücknera všechno. Dokonce si tykali a on jí často říkal: „Anno, kup si, co se ti líbí, zaplatit můžeš, až budeš mít peníze“. My kluci, můj bratr a já, jsme maminku do obchodu Brücknerů často doprovázeli. Nejvíc se nám tam líbily točité schody, které vedly nahoru do kanceláře.

V Nejdku se vyprávěly i takovéto příhody: Paní Kermerová, žena hodináře a zlatníka, také nakupovala u Brücknera. Byla známá svou kleptománií, a bylo proto nasnadě, že si občas něco vzala bez zaplacení. Pan Brückner se nad tím nepohoršoval, protože pan Kermer vždycky odcizené zboží přinesl panu Brücknerovi nazpět. Pan Kermer se s úsměvem omluvil a pan Brückner se tomu hlasitě zasmál.

V domě Brücknerů bydlel vedle rodiny Maxe Brücknera také učitel hudby Lorenz. Měl tam svoji místnost, kde vyučoval žáky. Také mě, když jsem se zmohl na harmoniku.

Ernst měl harmoniku jako já, a tak jsme se často scházeli. Stýkal se rovněž s ostatními chlapci, protože s námi chodil do stejné třídy. O několik let později navštěvoval hudební školu v Bečově nad Teplou, protože se chtěl stát hudebníkem.

(dokončení příště)

vyprávění Franze Achtnera přeložil Ing. Miroslav Holeček

Franz Achtner (15. 4. 1920 - 25. 1. 2011) se narodil a vyrůstal v krušnohorském Nejdku. Dne 3. 12. 1945 opustil s rodinou město ještě před nuceným odsunem. Trvale se usadil v německém Illertissenu.

Od června 1976 psal příležitostně o svém dětství a mládí do krajanského časopisu Neudeker Heimatbrief (NHB). Jeho vyprávění byla čtenáři přijata velmi příznivě, a proto je roku 1997 vydal vlastním nákladem knižně pod názvem „Wie´s daheim einst war“ (Jaké to bylo kdysi doma). Vyprávění Franze Achtnera v NHB mně otevřela pohled na do té doby neznámý meziválečný Nejdek. Kontaktoval jsem ho a požádal o svolení přeložit jeho vyprávění pro své známé a přátele. V průběhu této práce jsme se spřátelili a roku 2002 pak osobně setkali v Augsburgu. Český překlad pod názvem „Jaké to bylo kdysi doma“ připravuje občanské sdružení JoN – Jde o Nejdek k vydání v letošním roce.

Vyprávění „Židovské rodiny v Nejdku“ napsal Franz Achtner v době naší spolupráce. Dosud nebylo nikde publikováno.

Čtenáře časopisu Luft odkazuji na webovou stránku www.znkr.cz (fotogalerie/o.s. Jde o Nejdek), kde se o autorově vyprávění a o přátelských vztazích občanského sdružení JoN s meziválečnými obyvateli Nejdku dozví více.

 

Franz Achtner (15. 4. 1920 - 25. 1. 2011) wurde in der Stadt Neudek im Erzgebirge geboren. Am 3. 12. 1945 hat er mit seiner Familie die Stadt verlassen und kam damit der Zwangsausweisung zuvor. In Bayern fand er in der schwäbischen Stadt Illertissen eine neue Heimat.

Ab Juni 1976 hat er seine Kindheits- und Jugenderinnerungen nach und nach im Neudeker Heimatbrief niedergeschrieben. Seine Erzählungen sind von den Lesern sehr interessiert aufgenommen worden, so dass er sich entschloss, die gesammelten mit der Maschine geschriebenen Berichte in einem Buch mit dem Titel „Wie’s daheim einst war“, auf eigene Kosten herauszugeben. Aus den Erzählungen von Franz Achtner in seinem Buch habe ich erst einen Einblick in das für mich bis dahin unbekannte vorkriegszeitliche Neudek erhalten. Dies hat mich veranlasst, mit ihm Kontakt aufzunehmen und ihn um die Zustimmung gebeten, seine Erzählungen für meine Freunde und Bekannten in die tschechische Sprache übersetzen zu dürfen. Die während dieser Zeit entstandenen freundschaftlichen Beziehungen fanden ihren Höhepunkt in einem persönlichen Treffen in Augsburg im Jahr 2002. Nun plant der bürgerliche Verein JoN – Es geht um Neudek – die tschechische Übersetzung unter dem Namen „Jaké to bylo kdysi doma v Nejdku“ noch in diesem Jahr herauszugeben.

In der Zeit unserer Zusammenarbeit hat Franz Achtner auch für mich seine Erzählung „Jüdische Familien in Neudek“ geschrieben, die bis heute noch nicht publiziert ist.

Alles über Franz Achtner’s Erzählungen kann man auf der Webseite www.znkr.cz nachlesen. Mehr über die entstandenen, freundschaftlichen Beziehungen der Bürgervereinigung JoN mit ehemaligen Neudekern findet man auch unter www.znkr.cz – Fotogalerie – o.s. Jde o Nejdek.

Miroslav Holeček

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář