MĚSÍČNÍK KRUŠNÉ HORY – ZÁPAD

Komunitní centrum – Pernink, 23. 3. 2013, Dvě premiéry v Sudetech

15.4.2013 | Autor: admin | kategorie: 04 TÉMA Luftu,2013/04

Petr Mikšíček sestavil plakát, jehož hlavním motivem je instalace Jana Friče „Vzpomínka“

Díky podpoře starostky Perninku redakce měsíčníku Krušnohorský LUFT / Herzgebirge uspořádala v malém sále komunitního centra již třetí akci pro veřejnost. Vstup volný a občerstvení dostupné míníme jako bonus. Ovšem od vyvěšení atraktivních pozvánek na kulturní program si slibujeme také informování té části veřejnosti, která o našem měsíčníku dosud nic neví, abychom tak přispěli ke zvýšení prodeje Luftu (viz redakční úvodník). Tentokrát zájem veřejnosti odpovídal maximální kapacitě malého sálu, kde jsme postupným přidáváním židlí vytvořili asi 60 míst. K tomu nám zřejmě také pomohlo vedení významných nejdeckých továren WITTE a METALIS, které naši pozvánku zprostředkovalo svým zaměstnancům. Přijeli i zájemci z německé strany Krušných hor. Hlavními hrdiny strhujícího sobotního večera však byli autoři – Petr Mikšíček a Rosemarie Ernst a jejich díla.

KÖNIGSMÜHLE ERZGEBIRGENSIS

Po promítnutí filmu čelili Rosemarie Ernst a Petr Mikšíček řadě otázek, které dokument a příběh osady Königsmühle otevírá

Petr Mikšíček uvedl svůj filmový dokument KÖNIGSMÜHLE ERZGEBIRGENSIS, který je svědectvím o konání land & art setkání v ruinách bývalé osady Königsmühle pod Klínovcem, nyní v katastru obce Loučná. Na přelomu srpna a září 2012 se zde na týden sešli umělci čeští i němečtí, ale také historici, památkáři a profesionální ochránci přírody, oslovení geniem loci místa, oživeného příběhem Rosemarie Ernst, která se zde v roce 1944 narodila. K prvnímu náhodnému setkání Rosemarie Ernst s Petrem Mikšíčkem došlo rok předtím na turistickém výletu, když vystoupila z hloučku turistů, ukázala na ruinu domu a ohromeným účastníkům řekla německy, že se v něm narodila. Zájem Petra Mikšíčka o příběh místa, násilně opuštěného obyvateli v roce 1945 po konci války, postupně přesvědčil poslední žijící rodačku z Königsmühle k sepsání vzpomínek pro účastníky land & art setkání. Nadšení všech land & art tvůrců i návštěvníků ji inspirovalo natolik, že se nakonec rozhodla k vydání knihy.

Cesta do mého dětství

Rosemarie Ernst

¨

Rosemarie Ernst přivezla do Perninku vzpomínkovou knihu s mnoha fotografiemi a obrázky, která ještě voněla tiskárnou, doplnila informace k filmovému dokumentu a v diskusi po filmu čelila dotazům, zda umožní překlad své knihy do češtiny. Odpovědi se vyhnula s tím, že nejprve chce znát reakci svých sousedů v německém Oberwiesenthalu (kam se s ní matka z odsunu vrátila v roce 1950, aby viděly přes zavřené hranice domů), a zejména čeká na odezvu od dalších podobně vyhnaných českých Němců a jejich potomků. Knižní vzpomínky totiž nekopírují obvyklá schémata příběhů obyvatel bývalých českých Sudet, kteří museli opustit své domy a domov na základě Benešových dekretů a dodnes se jejich rodiny druží v krajanských spolcích. Nejdelší část vyprávění Rosemarie Ernst tvoří kapitola Život s hranicí, autorka popisuje rodinné vztahy v průběhu padesátých a šedesátých let, kdy se s prarodiči na české straně mohli přes zadrátované hranice vidět, ale mluvit bylo zakázáno. Mnoho členů rodiny zemřelo během války, největší ranou pro přeživší však byla ztráta jejich domova po válce. Dědeček mohl zůstat na české straně, ale sedlářskou dílnu měl v Oberwiesenthalu v Německu, kam z předválečného Československa denně docházel do práce. Po válce si však bratrské komunistické státy mezi sebou vybudovaly neprostupnou ostře střeženou hranici. Kdo se z neodsunutých českých Němců dožil uvolnění, které u nás nastalo v šedesátých letech, vystěhoval se většinou za příbuznými do západní kapitalistické části tehdy rozděleného Německa. Babička autorky se však nastěhovala k dceři přes údolí do Oberwiesenthalu do NDR, aby viděla domů. Součástí vyprávění je i příběh autorčiny tety a jejího manžela. Němečtí sportovci, mladí sociálně demokraticky orientovaní dělníci, si v roce 1933 vybudovali na české straně Krušných hor pod Klínovcem chatu, kde našli úkryt před Hitlerem i jejich kamarádi, kteří zde tiskli letáky proti Hitlerovi. Toho se účastnila teta autorky se svým manželem, po vyzrazení byli oba několikrát zatčeni, vězněni, strýc byl nakonec rovnou z vězení povolán do speciální vojenské jednotky složené z politických vězňů a padl na frontě. Teta se zázrakem zachránila a po válce dokonce potkala v Oberwiesenthalu žijící členy bývalé SA-hlídky, kteří ji s mužem na hranicích v roce 1938 naposled zatýkali. Do své smrti v roce 2003 nedosáhla rehabilitace manžela, odsouzeného v roce 1934 za velezradu s vyhoštěním z Říše. Ocenění jeho boje proti nacismu městem Chemnitz přišlo na řadu až v roce 2010.

Eine Reise in meine Kindheit (Cesta do mého dětství) je název knihy Rosemarie Ernst, kterou vydala vlastním nákladem a zájemci si ji mohou objednat elektronicky na adrese rosemarieernst@gmx.de

Autorka vypráví o dobrých i špatných lidech na obou stranách hranice a vítá změny režimů v obou státech na konci osmdesátých let, protože umožnily obnovení normálních sousedských vztahů na hranici a postupné uvědomování na české straně, že dějiny sudetských Němců patří také do české historie. Autorka odmítá možnost zapomenutí vzájemných křivd, ale vyzývá k odpuštění a smíření. Závěrečné poděkování v knize patří především Petru Mikšíčkovi, který přispěl k připomenutí všech 53 obyvatel osady Königsmühle a k pochopení významu domova.

Stoperstein v německém Chemnitz, ulice Further Str. - Vzpomínková deska na antinacistu, vsazená do chodníku před domem, kde strýc s tetou autorky knihy krátce bydleli, více o těchto oceněních, nyní používaných též v ČR např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Stolpersteine

 

Vzkaz autorky knihy nejen pro čtenáře Luftu

Mein Gruß geht über die Ländergrenzen hinweg an die Leser der Zeitung “Luft”. Ich freue mich, dass über mein Buch in Ihrer Zeitung berichtet wird. Dieses Buch erzählt von der Schönheit des sächsisch-böhmischen Erzgebirges, aber auch von den tragischen Erlebnissen seiner Bewohner im letzten Jahrhundert. Ich persönlich bin noch auf tschechischer Seite geboren, im ehemaligen Sudetenland, musste aber durch die Benesch-Dekrete mit meiner Familie 1945 die Heimat verlassen. Meine Großeltern und zwei Schwestern meiner Mutter konnten wohnen bleiben, in Loucna, Kovarska und Abertham. Durch spätere regelmäßige Besuche bei meinen Verwandten hatte ich Gelegenheit, das Geschehen in Ihrem Land weiterzuverfolgen. Durch die Aufarbeitung der Geschichte meiner Familie weiß ich, dass in der Vergangenheit viel Schlimmes geschehen ist, sowohl auf deutscher als auch auf tschechischer Seite. Doch ich denke, dass es 68 Jahre nach dem Krieg endlich an der Zeit ist, unsere gemeinsame Geschichte aufzuarbeiten, – was sicher beiden Seiten nicht so leicht fällt. Mittlerweile sind schon zwei Generationen herangewachsen, die von dem Geschehenen nur vom Hören und Sagen Kenntnis haben. Mit diesen jungen Menschen muss man endlich darüber sprechen. Ich denke, dabei ist es das Wichtigste, die Probleme des Anderen zu kennen und zu verstehen. Nur wenn alle aufeinander zugehen, kann man die Geschichte aufarbeiten. Lippenbekenntnisse bringen gar nichts!

Heute leben wieder Tschechen und Deutsche mit einer offenen Grenze ganz friedlich nebeneinander und sind inzwischen wieder gute Nachbarn und Freunde geworden. Ist das nicht schön? Bei uns in Oberwiesenthal gibt es schon viele Anzeichen einer guten Zusammenarbeit und Zusammenlebens. Es haben hier in den letzten Jahren zwei tschechische Familien ihre Häuser gebaut und auch einige Familien Wohnungen bezogen. In unseren Kindergarten werden täglich viele tschechische Kinder früh von ihren Eltern gebracht und abends wieder abgeholt, sie wachsen also zweisprachig auf. Geplant ist auch eine grenzüberschreitende, gemeinsame deutsch-tschechische Schule in Oberwiesenthal. So sollte es sein unter Nachbarn! Ich persönlich hoffe und wünsche für meine Kinder und Enkelkinder, dass es immer so friedlich bleibt. Die Chancen stehen gut, denn es gab noch nie in der Geschichte eine solange Friedensperiode, – und die sollten wir unbedingt nutzen, um für unsere Nachkommen eine glückliche Zukunft aufzubauen. Das war der Grund, meine Familiengeschichte aufzuarbeiten, um so meinen Beitrag zu leisten für ein friedliches Zusammenleben unserer Völker.

Alles Gute Rosemarie Ernst

 

Přivítání autorky knihy Rosemarie Ernst ředitelem Jiřím Kupilíkem, z němčiny zdárně překládal Karel Picura (na snímku uprostřed)

Zdravím přes hranice čtenáře „Luftu“. Jsem ráda, že měsíčník podává zprávu o mé knize. Kniha vypráví o krásách sasko-českých Krušných hor, ale také o tragických osudech jejich obyvatel v minulém století. Sama jsem se narodila na české straně hor, v tehdejších Sudetech, na základě Benešových dekretů jsem však v roce 1945 musela s mojí rodinou domov opustit. Moji prarodiče a dvě sestry mojí matky směli doma zůstat, v Loučné, Kovářské a Abertamech. Později jsem tyto své příbuzné pravidelně navštěvovala a tak jsem měla příležitost sledovat další vývoj událostí ve vaší zemi. Na základě popisu historie mojí rodiny vím, že v minulosti se stalo mnoho zlého, jak z německé, tak z české strany. Přesto si myslím, že 68 let po válce je konečně čas zpracovat naši společnou minulost, což jistě pro obě strany není lehké. Od té doby již dospěly dvě nové generace, které minulost znají jen z doslechu. S těmito mladými lidmi by se o tom mělo konečně mluvit. Přitom je myslím nejdůležitější poznat a porozumět problémům těch druhých. Interpretace minulosti je možná jen na základě vzájemné vstřícnosti. Jednostranné výpovědi nic nepřináší!

Ani při premiéře vlastního díla filmař Petr Mikšíček nepřestal pracovat, doufá, že land & art setkání 2012 bylo začátkem tradice každoročního setkávání v ruinách bývalé osady Königsmühle pod Klínovcem, na přípravě ročníku 2013 již pracuje nově založené občanské sdružení DoKrajin o. s. a vyzývá všechny zájemce k aktivní účasti

Dnes žijí Češi a Němci zcela přátelsky vedle sebe opět s otevřenou hranicí a stali se znovu dobrými sousedy a přáteli. Není to pěkné? U nás v Oberwiesenthalu o dobré spolupráci a spolužití svědčí mnoho věcí. V posledních letech si zde postavily své domy dvě české rodiny a některé rodiny si tady našly byt. Do naší školky jsou mnohé české děti svými rodiči ráno přivezeny a večer zase vyzvedávány, takže vyrůstají dvojjazyčně. V plánu je také přeshraniční společná česko-německá škola v Oberwiesenthalu. Takto to mezi sousedy má být! Doufám, a dětem a vnukům přeji, aby to tak přátelské zůstalo navždy. Jsou k tomu dobré předpoklady, nikdy v minulosti nebylo tak dlouhé období míru, – tuto šanci bychom měli bezpodmínečně využít a pro naše potomky se postarat o šťastnou budoucnost. To bylo také důvodem zpracování minulosti mojí rodiny, abych tak přispěla pokojnému spolužití našich národů.

vše dobré přeje Rosemarie Ernst, Oberwiesethal

 

Filmový dokument a kniha nejsou jen popisem minulosti, chtějí být výzvou k budoucí aktivitě nejen v Königsmühle

Jako účastníku diskusí v rámci programu land & art setkání pro veřejnost hodnotím filmový dokument jako zdařilý, byť s obtížným názvem KÖNIGSMÜHLE ERZGEBIRGENSIS. Petr Mikšíček dobře dokládá význam ochrany paměti lidí pro stále aktuální hledání vlastní identity ve smyslu osobním, regionálním či státním. Příroda a krajina jsou chráněny zákonem a státními institucemi. Památky zase zákonem a národním památkovým ústavem. O ochranu paměti se starají historici ve svých ústavech, ovšem naštěstí bez exekutivní moci prosazovat vlastní „objektivní“ nálezy do identity lidí. O to se pokoušejí politici s vydatnou podporou k tomu účelu použitelných historiků. Výsledkem jsou paskvily typu obrozeneckých Rukopisů či novodobého zákona „Lex Beneš“. Ochranu paměti navrhuji nepřenechávat odborníkům politickým ani historickým. Nemusíme si připomínat státní vraždy při politických procesech, stačí vlastní zkušenosti z našeho okolí. Například přejmenovávání ulic či výměna soch na veřejných prostranstvích. O interpretaci kulturní a historické paměti je nutno vždy znovu usilovat.

 

S ochranou paměti souvisí význam případného českého překladu knihy Rosemarie Ernst. Příběhy knihy ukazují obecné podobnosti mezi totalitami nacistickou a komunistickou (alespoň jak jsem se s českou verzí totality stačil seznamovat od šedesátých let). Obě totality, byť poražené, dodnes ovlivňují vztahy mezi lidmi. Postavení německých antifašistů v německé společnosti je trochu podobné postavení českých politických vězňů z padesátých let, případně disidentů v české společnosti let sedmdesátých a osmdesátých. Části pamětníků bývalých režimů v Německu i v ČR jsou myslím dodnes odpůrci totality nepříjemní, protože se vůči nim cítí provinile, připomínají jim vlastní tehdejší selhání. Z toho také pramení popularita politiků, nabízejících tlustou čáru za minulostí. Tím děsivější jsou kostlivci, vypadávající ze skříní nereflektované minulosti. V demokratické západní části Německa byla „zapouzdřená“ společnost konce šedesátých let překvapena atakem bojovníků „Frakce Rudé armády“. U nás jsme z postkomunistické euforie vystřízlivěli ve druhé polovině devadesátých let jen „blbou náladou“, která se ale vleče. Přiznejme se proto poctivě k podílu na vlastní minulosti. Jen dobrá diagnóza může být základem úspěšné terapie – účasti na rozvoji sebevědomé společnosti občanů, hrdých na svou identitu rodinnou, regionální, národní i evropskou, s vědomím globální odpovědnosti za stav světa.

 

text a foto Petr Maglia, Horní Blatná

 

Komentáře jsou uzavřeny.

Anonymní - Gravatar

Všechny komentáře byly zrušeny.

Zanechte komentář